Vážení občané České
republiky a obyvatelé planety Země,
Před pár měsíci jsem se s rodinou přistěhovala zpátky do své rodné
země. Musím říct, že od té doby mám menší problémy s touhle společností.
Předtím než rozepíšu své názory na tento stát, ráda bych upozornila, že nechci
svým dopisem nikoho ponižovat, na nikoho ukazovat ani svádět vinu na konkrétní
osoby. Tento dopis je určen pouze k zamyšlení, k zamyšlení a
pochopení.
Naše společnost se skládá z uzavřených skupin, jež spojují negativní či pozitivní vztahy. Každá skupina lidí má své názory, svou víru, svá práva. Na tom není nic špatného, problém nastane tehdy, když se na Českou republiku podíváte jako stát. Nedržíme při sobě a občas jsme tak zabráni do našeho vlastního názoru, že odmítáme brát ohled na a snažit se pochopit názory druhých. Jsou naše názory opravdu natolik odlišné, že nám brání přijímat všeobecný pohled na "dobro" a "zlo"? Neexistuje alespoň něco, na čem bychom se mohli shodnout?
Dále by asi stálo za to zmínit pár současných globálních problémů. Vezměme
si například chudobu v rozvojových zemích. V současnosti existuje
mnoho organizací, které pomáhají tento problém řešit. Jakožto dcera diplomata,
jsem chudobu viděla na vlastní oči v zemích, kde jsem vyrůstala. Od mala
mě učili, že si navzájem máme pomáhat. Dělala jsem projekty a prezentace na
řešení těchto problémů a neustále mi připomínali, jak je důležité snažit se je
vyřešit. Zarazilo mě, že tady v České republice se tohle vůbec za důležité
nepokládá- nebo snad ano? Pokud jsem na omylu, tak už i fakt, že jsem o
takovýchto vážných problémech zde v Česku nebyla informována, stojí za
zamyšlení. Neměli bychom těmto problémům věnovat větší pozornost? Toto je jen
jeden příklad z mnoha. Co třeba ohrožené druhy rostlin a zvířat, globální
oteplování, hlad, rovnoprávnost nebo vzdělání v rozvojových zemích?
Jako další příklad si vezmu globální oteplování. Ano, hodně lidí v něj
nevěří a ještě se pořád spekuluje o tom, jestli si globální oteplování
zaviňujeme sami, nebo jestli pouze přichází opakované teplé období. Nezáleží na
tom, jestli věříme v to, že se naše planeta otepluje naší vlastní vinou, i
přes to dosti škodíme přírodě. Vymírají zvířata a rostliny, mizí neobnovitelné
zdroje a znečišťuje se životní prostředí. Jak k tomu přispíváme?
Rozsvícením světla. Využíváme spoustu energie. Tímto zcela nepatrným pohybem,
tak stupidně jednoduchým natažením ruky na vypínač, začneme řetězovou reakci.
Elektrická energie, jež tuto žárovku pohání, se vyrábí v kilometry vzdálených
elektrárnách. Existuje mnoho způsobů, jak tuto energii vyprodukovat, dnes se však
nejčastěji pálí tzv. fosilní paliva, tedy ropa, uhlí nebo plyn. Tento levný a
efektivní způsob výroby energie je noční můrou pro naše životní prostředí.
Uhlí, ropa a plyn jakožto neobnovitelné zdroj energie, brzy vyprchají a
nebudeme mít z čeho energii vyrábět. Další nevýhodou fosilních elektráren jsou
emise. Škodlivé výpary škodí jak nám, tak ostatním živým tvorům v našem okolí.
V roce 2009 tepelné elektrárny, tedy elektrárny využívající buďto
spalování fosilních paliv, nebo způsobem více šetrném k životnímu prostředí
využívají tepla ze země (geotermální elektrárny), vytvářely 63,3% energie pro
naši zemi. V porovnání s ostatními zeměmi jsme na tom ještě dobře,
není ale důvod, proč bychom jim neměli jít příkladem a snažit se snížit
procento energie na našem území vyrobeno spalováním neobnovitelných zdrojů.
Zamysleme se někdy nad následky našich činů. Žijeme v nadbytku a pořád
toho chceme víc! Zkusme se porovnat s obyvateli rozvojových států a
přemýšlet nad tím, o kolik lépe se máme mi než oni. Není to spravedlivé. Z ekologického
hlediska více věcí a jídla znamená více energie na převážení a vypěstování
potravin nebo vyrobení produktu. Z morálního hlediska cítím pocit viny.
Nikdo z nás neovlivní kde, a kdy se narodí a proto by ti šťastlivci, kteří
mají vše, na co si jen vzpomenou, měli pomáhat chudším lidem trpícím hladem a
žízní. Toto je ten hlavní problém české společnosti. Zdá se mi, že si
nedokážeme navzájem pomáhat a učit se jeden od druhého. Existuje jen „JÁ“ a to,
co mi chybí.
Sama jsem takto často jednala. Na rozdíl od ostatních jsem ale věděla, že
existují problémy, které jsou důležitější než mé osobní potřeby. Těch 8 let
mého života, které jsem strávila v zahraničí, jsem byla neustále poučována
o našich globálních problémech. Místo toho abych se snažila je řešit, jsem je
ignorovala. Život v této společnosti mě ale přinutil jednat- nelíbí se mi
jak ignorujeme pravdu. Od teďka přestanu chtít a začnu dávat.
Přestanu používat elektřinu, budu recyklovat odpad a pěstovat si své vlastní
jídlo. Ano, možná je mi jen 13 let a většina z vás si asi říká, jak něco
tak vážného můžu chápat a snažit se to vyřešit. Otázka zní: „Když ne já, tak
kdo?“
Děkuji za pozornost,
Johana Jarkulischová
